Petru znám už spoustu let. Má obrovský cit pro krásu a harmonii a když jsem viděla její první fotografie nemohla jsem si nevšimnout jak si každá fotka jakoby „žije svým životem“. Dokázala vystihnout nejen sílu okamžiku, ale hlavně krásu člověka.
Chtěla jsem mít její fotky, ale jelikož se nerada fotím, nechala jsem vyfotit své děti. Byla jsem u focení s nimi a bylo to příjemně strávené odpoledne. Děti byly uvolněné, veselé a užily si spoustu legrace. A výsledek? Wow! Na každé fotce je MÉ dítě! A tím nemyslím jeho podobu. Nechápu, jak to dokázala, ale každá fotka jakoby měla duši. Přesně vidím svou zasněnou, citlivou dceru a svéhlavého syna. Když jsem fotky ukázala známým, říkali, týjo, to je přesně Danek, úplně slyším jak se směje!
Nadále jsem jen v tichosti přihlížela Petřinu růstu a budování jejího snu. Další a další fotky dětí, žen a mužů, nad kterými jsem vždy v úžasu zůstávala stát. A začínala jsem si prohrávat s myšlenkou, že chci taky takové krásné fotky. Ale měla jsem strach. Jsem přece strašně nefotogenická, tady mi něco přebývá, tady chybí a já chci pěkné fotky! Takové, které můžu beze studu a s hrdostí ukazovat. Dlouho mi trvalo, než jsem sama sebe přesvědčila, že i já přece můžu na fotkách vypadat krásně! A tak jsem do toho šla.
Vždy strávím příjemný čas vedle této skvělé ženy a nebylo tomu jinak ani během focení. Atmosféra byla uvolněná, veselá, příjemná a já jsem se cítila „ve své kůži“. Hodně jsme se nasmály a to dodalo focení tu správnou jiskru. S úžasem jsem se pak pozorovala na fotografiích a děkovala nejen jí, ale i sobě, že jsem našla odvahu poznat skrze fotky část sama sebe.
Opravdu vřele doporučuji, stojí to za to!